Příroda, Historie, Současnost, Lidé, Názory

Stručný přehled zonací Národního parku Šumava

1 488

Akademie věd České republiky uspořádala  11.3.2015 v Praze seminář o zonaci NP Šumava. Příspěvky do diskuze  potvrdily, že zonace tohoto parku je jeden z neuralgických středobodů jeho existence (něco jako hromadný zánět trojklanného nervu lidí nějak zúčastněných dění kolem NPŠ) a pěkně se v ní promítá střet v podstatě diametrálně odlišných názorů na to, co s tímto územím počít.

Neuškodí stručná exkurze historií šumavského zónování

Úplně první zonace byla součásti „Biosférické rezervace Šumava“. První zóna byla cca 40% rozlohy budoucího národního parku, ale tato zonace pozbyla platnosti založením NPŠ. Poněkud mlhavý institut „Biosférická rezervace Šumava“ byla mnohem později začleněn do organizační struktury Regionální rozvojové agentury Šumava.

Další zonace z r. 1991 byla z pohledu ochrany šumavské přírody stále ještě slušná i když šlo o krok zpět. Zonace byla přílohou vyhlášeného NPŠ, který byl hned zařazen do kategorie II podle IUCN. U zrodu stáli pravděpodobně mimo jiné Urban z MŽP, Musiol a Hubený z CHKOŠ a vědci Jeník, Spitzer.

První zóna složená z 54 částí měla dohromady 14 965 ha (22%) a třetí zóna zabírala 1 989 ha (3%).

V zonaci z roku 1995 se už naplno projevily obavy z působení kůrovce (správně lýkožrouta smrkového) a připustilo se rozdrobení prvních zón na 135 ostrůvků. Zde je nutné připomenout, že obavy lesníků z kůrovce byly oprávněné, snížení rozsahu první zóny mělo umožnit racionálně zasahovat proti kůrovci, současně se mělo za to, že vytipované ostrůvky odolají gradačnímu náporu kůrovce. Je nutné zmínit přiznané překvapení na bavorské straně Šumavy, kde ani vědečtí odborníci nepředpokládali tak rozsáhlé gradace kůrovce.

V r. 1995 první zóna poklesla na 8 807 ha (13%) a byla rozdělena na 135 ploch a plošek, naopak třetí poskočila na 3 327 ha (5%). Změna proběhla rychle a se souhlasem obcí parku. Tento špatný výsledek trvá dodnes přes mnohé snahy stav změnit.

Připomínám povzdech Jiřího Mánka v časopise Šumava z r. 2004, kdy uznává, že fragmentace jedniček byla chyba, mimo jiné i proto, že ostrůvky (jejichž odolnost proti kůrovci se nepotvrdila) by byly zdrojem invaze kůrovce do okolních zásahových lesů. A pozor: v tomtéž článku také potvrzuje důležitost setrvání NPŠ ve II kategorii IUCN.

První z těchto pokusů z roku 2004 zablokovaly obce NPŠ – nesouhlasily s tempem převedení dočasně zásahových částí první zóny do bezzásahového režimu. Samotný návrh byl veden snahou minimalizovat prokázaný nepříznivý dopad rozdrobení prvních zón, ve výsledku mělo být první zóny 26 550 ha (39%), třetí zóna se zmenšila na 2 693 ha (4%). Na obrázku roku 2004 jsou zakresleny jen I. zóny.

V lednu roku 2007 se však přehnal nad Šumavou orkán Kyrill se známými dopady na lesní celky Šumavy.
Ministr Bursík reagoval v březnu téhož roku rozhodnutím definovat speciální management na plochách zhruba odpovídajících navrhované první zóně z r. 2004, vycházel z doporučení odborníků Správy a vědecké sekce Rady NPŠ, a především z návrhu neschválené zonace z roku 2004 (připravované mj. v gesci náměstka Mánka) a toto rozhodnutí se připravovalo už za předchozího ministra Ambrozka. Zjednodušeně: tento  management spočíval v tom, že se v části horských lesů nebude zasahovat proti kůrovci ani zpracovávat  případné polomy.
Červená mřížka na druhém obrázku ukazuje plochy, na něž se vztahovalo Bursíkovo rozhodnutí. Tím se fakticky tyto plochy staly bezzásahovými (vzhledem ke kůrovci) bez ohledu na platnou zonaci a šlo o cca 30% rozlohy NP. Toto rozhodnutí napadlo 15 obcí Šumavy a občanské sdružení Šumava 21 trestním oznámením, soud však po čtyřech letech v r. 2012 potvrdil ministrovo rozhodnutí. Víc zde: http://www.ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/bursikovo-rozhodnuti-nekacet-na-sumave-po-kyrillovi-bylo-v-poradku-rozhodl-soud

K dalším krokům se odhodlal ministr Chalupa brzy po svém jmenování a novou zonaci z r. 2012 chtěl prosadit spolu se zákonem o NPŠ.
První zóna měla mít 18 055 ha (27%) a třetí 3 784 ha (5%), byl zde proslulý koridor pro lanovku Hraničník. K realizaci nedošlo, protože se rozpustila Poslanecká sněmovna.
Kácením na Ztraceném v roce 2011 Stráský nerespektoval Bursíkovu „mřížku“.
Další oficiální pokus vyšel z hlav senátorů, kteří svůj návrh zákona spojili s Chalupovou zonací. Ruku v ruce s tím šla snaha o snížení kategorie IUCN. Po schválení v Senátu se dostal tento komplexní dokument do Poslanecké sněmovny, která jej však jednoznačně ve svém hlasování odmítla.
Velký dík zde patří Hnutí Duha, které sehnalo na 40 000 podpisů proti tomuto návrhu, to nešlo ignorovat.

Ještě předtím se o svůj návrh zákona o NPŠ přičinil Plzeňský kraj, když předstihl dobu navržením čtyřstupňové zonace, byla však dána přednost projednání Chalupova návrhu. Na druhém obrázku (pozměňovací návrh z r. 2013) je vidět fragmentace první zóny na Modravsku plynoucí z navrhované fixace cestní sítě zákonem. Cesty logicky spadají do druhé zóny. Ještě další – neúspěšné – bylo pokušení propašovat Chalupovu zonaci spolu s Plánem péče o NPŠ a přesun celého parku do IV kategorie IUCN. Tohle proběhlo po fiasku senátorů ve Sněmovně se svým zákonem o NPŠ.

Aby to nebylo jednoduché, Šumava včetně NPŠ  i CHKO jsou překryty pomyslnými sítěmi podle Natury 2000, v regionu je to „Ptačí oblast Šumava“ (ochrana ptactva) na ploše 97 492 ha a „Evropsky významná lokalita Šumava“ (ochrana přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin), která zabírá plochu dokonce 172 000 ha a platí zde Ramsarská úmluva o mokřadech. Zjednodušeně: např. bude-li zjištěno, že hnízdiště tetřeva ve II. zóně by ohrozilo protikůrovcové kácení, kácet by se zde nemělo.

Dodat k tomu něco není ani trochu jednoduché už jen proto, že řečeno, napsáno bylo víc než dost, proběhly soudní spory, blokády, podepsány petice a antipetice, byly založeny spolky pro a proti parku, vypracovány vědecké studie i antistudie.

Vidím jednu, podle mě zásadní věc: uznání „bezzásahovosti“ a to obecně, působí většině lidské populace značné potíže. Asi nebude spor o to, že všichni živí nějak mění své okolí (zasahují), to máme společné, ale my to děláme zdaleka nejúčinněji, nejsilněji a zároveň s řadami donedávna nepoznanými silnými negativními vedlejšími důsledky, ale to moc vidět nechceme. Je rozdíl převeliký v dopadech na krajinu mezi tunýlky hrabanými krtky a tunely hloubenými lidstvem (nepřihlížím na specifika tunelování v ČR), podobných příkladů je bezpočet. Regulujeme (zasahujeme) kolem sebe prakticky všechno a nezáleží na tom je-li u moci komunismus, socialismus, kapitalismus… Vidíme to od mala a proto se možná zdá nepochopitelné nechat ve střední Evropě kousek území bez přímého lidského vlivu a to ani na necelém procentu rozlohy ČR.

Zakládání přírodních rezervací je pak výsledkem poznání (zdaleka ne všech lidí), že něco už není kolem nás v pořádku.
Na Šumavě je to zejména les, který budí vášně: většina lesníků i místních obyvatel se nedokáže smířit s představou, že si les vyroste sám i po odumření dospělých stromů způsobeném žírem kůrovce, popřípadě v lepší kvalitě než by dokázali sami. Rys, liška…, draví ptáci jsou trvale považováni za škodnou, jelen a srnčí naopak za chutnou lovnou, kůrovec v rezervaci za škodnou. Přece jen jsem už zaznamenal u víc lidí včetně lesníků (pořád ještě málo), že jsou ochotni připustit schopnost samoobnovy lesa i po tak velké lesní události jako je vygradování populace lýkožrouta a s tím spojený téměř holožír vzrostlých stromů. Víme, že sanitární kácení otvírá porostní stěny zapojených smrčin a každý silnější vítr pokračuje v polomech, ponejvíce právě na otevřených stěnách. Zejména citlivé jsou horské smrčiny. Příkladů máme dnes bezpočet. Mohu s klidným svědomím prohlásit: kdo to dnes nevidí, vidět nechce!

Nejmocnější stupeň „bezzásahovosti“ – vlastně ochrany – by měla mít zóna první, zesílená ještě kategorií parku II podle IUCN.
Na levé mapce je zonace Chalupova, která provázela Plán péče a je zde krásně vidět, jak zde byl pojat pojem bezzásahovosti a přehlednost zonace. Nejvyšší jednička (22%) má v sobě hašení požárů, údržbu cest, likvidaci invazních druhů, revitalizaci vodního režimu. Pak je tam zmatení pro všechny zúčastněné – dílčí plochy A-F.

Věcně správné návrhy přírodovědných odborníků, aby zhruba 50% parku byly první zóny, zůstávají  bez odezvy, přesto, že jsou podpořeny podrobnými terénními i teoretickými znalostmi zdejší fauny a flóry (co a jak je ohrožené na své existenci, kde se vyskytují, jejich ekologické vazby a nároky… jsou vytvořeny odpovídající mapy a vědci mají schopnosti tohle všechno dát dohromady).

V reálu se ovšem licituje o 22-30 % rozlohy jedniček a větší váhu mají argumenty politiků od obcí přes kraje až k prezidentům (Klausova lyžovačka na Hraničníku, vrtulníkové pohledy Zemana…) a vědecké argumenty i zjevná terénní fakta jsou bagatelizovány nebo ignorovány. Víceméně se neberou v potaz poznatky ze sousedního bavorského parku. Ozvaly se i evropské struktury (studie EFTEC, dopisy zahraničních vědců a 72 ředitelů evropských národních parků…) Na naše politické složení to má pramalý vliv, zejména přímo v regionu. Výjimkou bylo smetení senátorského návrhu pro jeho naprostou nepřijatelnost.

V závětří prvních zón se pak odehrává nemenší bitva, a to o třetí zónu. Obce si představují svůj rozvoj hlavně  tak, že získají moc nad novými pozemky a tam vybudují např. lyžařské sjezdové a běžecké  areály (Nová Pec, Kvilda), golfová hřiště (Cross golf Stožec), penziony – při schvalování zpravidla maskované jako farmy nebo trvalé bydlení (Kvilda, Filipova Huť). Jsou zde nápady na obnovu splavňovacích klaus, zdůvodňované potřebou hasební vody nebo zadržováním vody v krajině a na budování dalších rozhleden. Tento přístup potvrzuje a názorně ilustruje Železná Ruda, ležící v CHKO a na hranici s NP – zrovna zde se ukazuje, že snad nelze lidské potřeby nikdy pořádně dosytit.
Je tam všechna infrastruktura tzv. tvrdé turistiky dnešní doby, povolena stavba kasina na louce a obec přesto spolužaluje NPŠ z omezování svého rozvoje. Veřejnost je stále vyživována pohádkami o harmonickém soužití lidí a přírody v předminulém a v první polovině minulého století. Nejmenší plochu les zaujímal na Šumavě přibližně současně s největším lidským osídlením kolem r. 1800 – 1850. Jen na výrobu potaše padlo v jediném roce 1860 zhruba 226 000 tun dřeva, to jest 2 800 000 stromů (strom o patním průměru 60 cm a výšce 40 m) Nikdy se nedovíme, co si o té harmonii mysleli vystřílení rysové, vlci a medvědi a divoké kočky.

Dál několik postřehů ze semináře AVČR. Kompletní prezentace pro zájemce lze stáhnout z adresy: http://www.leteckaposta.cz/650896728

Výběr myšlenek prezentace starosty Modravy a předsedy Svazu obcí NPŠ Antonína Schuberta naznačuje, jak si představuje šumavskou rezervaci, tím nijak nevybočuje z řady svých předchozích veřejných vystoupení (až na obrat ve svém názoru na kategorizaci parku podle IUCN):

  • Nebude brzděn rozvoj stávajících sídelních enkláv
  • Pěší turistice nebude bráněno ani v nejcennějších územích
  • Naprostá většina šumavských obcí konstatuje, že jedinečným specifikem Šumavy je vzájemné propojení člověka s přírodou
  • Z tohoto důvodu mimo jiné souhlasily, aby z území NPŠ nebyly vyčleňovány intravilány obcí
  • Princip ochrany NPŠ nemůže být založen na ochraně přírody proti místnímu člověku
  •  Člověk, tetřev i kůrovec jsou na Šumavě doma. NPŠ by si měl udržet svůj status národního parku v ČR, ale jeho kategorizace dle systému IUCN by měla být pečlivě zvážena.

Tady se musel buď upsat nebo konečně řekl nahlas, co si myslí:

  • Přesun do jiné kategorie dle vnitrostátního práva by znamenal reálné oslabení jeho ochrany, ale začlenění do kategorie IUCN IV nebo V by mnohem lépe odpovídalo realitě a nezměnilo by významně hodnotu oblasti.

Navzdory opakovaným tvrzením představitelů těchto obcí o jejich chudobě, způsobené ochranářským režimem parku, jsou sliby z doby zakládání parku zřejmě plněny. Fakta z prezentace prof. Kindlmanna to dosvědčují a ostatně každý návštěvník parku hodně vidí také na vlastní oči:

  • Nezaměstnanost na území parku je nižší než průměr ČR, obcí za hranicemi parku i obcí ve vnitrozemí (data do r. 2011).
  • Příjmy obcí NPŠ na jednoho obyvatele jsou nad průměry obou dotčených krajů.
  • Mezi první desítkou obcí s nejvyššími příjmy na osobu jsou tři ze šesti obcí, celých uvězněných v hranicích parku: Modrava, Srní, Stožec.
  • Obce parku se nevylidňují.

Když je na Šumavě nejhůř, pomáhají dotace na „biodiverzitu“: např. 9 066 367 Kč na most přes Roklanský potok, více zde: http://www.sumavskenoviny.cz/585/mankovy-mosty-lavky-v-nps-byly-staveny-za-penize-na-podporu-biodiverzity/

Výsledky různých anket napříč republikou na téma NPŠ dávají víc zapravdu přírodovědcům a  aktivistům než většině našich politiků a možná naznačují malinký obrat v pohledu na Šumavu. Velká škoda pro samotnou Šumavu je, že u místních obyvatel se tolik neprojevuje. Znovu je zde ukázána snaha ekonomických sil pozadí (Chalupa, Mánek, senátoři… v popředí) zvětšit třetí zónu, konkrétně o 770 ha. Toto číslo zpochybnila nedávno sama Správa NPŠ po dotazu senátora Jirsy: mělo se „pouze“ jednat o přeskupení ploch mezi zónami a celková rozloha trojek se neměla měnit, trojky se přesunuly z málo dostupných míst na lukrativnější místa kolem intravilánů obcí.

Máme také na Šumavě i pátou – šedou zónu a na dalším obrázku je jeden ze zájmových prostorů tohoto šedého ekonomického pozadí.

Pozoruhodná věc z prezentace Z. Křenové: Polský stát postupně uvolňuje peníze na odkup pozemků ve svém národním parku Gorce (takhle se to děje i jinde ve světě). U nás na Šumavě je to obráceně – bohužel.

Představu MŽP předvedl ředitel NPŠ Pavel Hubený:

Zóna A – přírodní – se vymezí na ucelených plochách, kde převažují přirozené ekosystémy s cílem je zachovat a umožnit v nich nerušený průběh přírodních procesů – 28,1%.
Zóna B – přírodě blízká – se vymezí na plochách, kde převažují člověkem částečně pozměněné ekosystémy s cílem dosažením stavu v zóně A – 21,5%.
Zóna C – soustředěné péče – se vymezí na plochách, kde převažují člověkem významně pozměněné ekosystémy s cílem zachování nebo postupného zlepšování stavu….42,4%.
Zóna D – kulturní krajiny se vymezí na plochách, kde převažují člověkem pozměněné ekosystémy, určené k trvalému využívání nebo na plochách zastavěných a zastavitelných – 8%.

Navrhovaných 8% čtvrté zóny (analogie dnešní třetí zóny) by proti roku 1991 znamenal pořádný skok z 1989 ha na 5466 ha.

Pro dokreslení situace uvádím mapku zonace sousedního bavorského parku: Je vidět větší vliv politiků z obce Zwiesel než přírodovědců na nově připojovanou část parku, místní politici mají podobné heslo jako na naší straně: Falkenstein musí zůstat zelený. Proto jsou nejvyšší polohy horských smrčin převáděny do jádrových zón jako poslední. Dá se ale reálně předpokládat, že Bavoři svoje dohody dodrží, a to i za cenu, že Falkenstein následkem důsledného boje s kůrovcem může být postupně zcela odlesněn (viz letní vichřice z roku 2011).

Zonace a její změny musí být podle zákona 114/1992 Sb stanoveny vyhláškou, kterou vydá MŽP a to po projednání s obcemi a kraji a také s vlastníky nemovitostí dotčených zonací. Těch vlastníků je 193, z toho 41 právnických osob (např. Taliánova Gnosis), ze známých soukromých jmen např. Ing. Jaroslav Koželuh, Miloš Picek.

Jaká bude zonace rozhodne podle téhož zákona orgán ochrany přírody – v tomto případě MŽP.
Ten termín „projednání“ se dá vyložit všelijak a dotčené obce a kraje toho nakonec dokázaly využít proti přírodnímu potenciálu NP. Upřímně jsem zvědavý, jak se postaví takový Talián k návrhu mít pozemek v I. nebo II. zóně.
Kraje i obce už teď dokážou hrubě nerespektovat platnou zonaci: vložení záměru s lanovkou Hraničník do „Územního plánu“ Jihočeského kraje (přes I. a II. zónu) nebo zastavitelné území „Územního plánu“ Filipovy Huti ve druhé zóně (a už tam byly postaveny nové budovy).

Obce NP si postupně vybudovaly jednací pozici téměř s právem veta a tak dnes nemá NPŠ platný „Plán péče“ a má nevyhovující Žlábkovu zonaci z r. 1995. Prakticky by pořád měla platit „Bursíkova mřížka“.

Dá se namítnout, že podobně se chovají nevládní organizace, přírodovědci i lidé neorganizovaní – pořádají blokády, obsílají soudy, organizují v parku ankety, vstupují do správních řízení…zkrátka také všelijaké obstrukce. Na všech jejich počinech je však vidět, že jejich ctižádostí je, aby Národní park Šumava zůstal přírodním územím bez podstatných lidských vlivů. Nemají nic proti zpřístupnění prvních zón pěším turistům, ovšem s ohledem na „předměty“ ochrany, například na tetřeva.

Na obcích i krajích Šumavy až na výjimky – Prášily – zůstává nepochopen přírodní potenciál území NP.  Zaměstnance organizace „Správa NPŠ“ paralyzuje častá výměna ředitelů a s tím spojené změny základní názorů na to, co je Národní park Šumava. Řadu agend řízení NPŠ převzaly soudy, z toho všeho je zmatek, frustrace na všech stranách a konec v nedohlednu.

Poznámka

Text po stránce správnosti faktů korigoval prof. J. Vrba z JčU, staronový člen rady NPŠ; obrázky jsou z prezentací semináře AVČR, popřípadě z časopisu Živa (Křenová, Hruška); Miloš Picek je ředitel Regionální rozvojové agentury Šumava a předseda rady NPŠ.

Karel SCHNEIDER

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.